[Latinské jméno] Rhodiola Rosea

[rostlinný zdroj] Čína

[Specifikace] Salidrosidy: 1%-5%

Rosavin: 3 % HPLC

[Vzhled] Hnědý jemný prášek

[Použitá část rostliny] Kořen

[Velikost částic] 80 Mesh

[Ztráta sušením] ≤5,0 %

[Heavy Metal] ≤10PPM

[Skladování] Skladujte na chladném a suchém místě, chraňte před přímým světlem a teplem.

[Balení] Baleno v papírových sudech a dvou plastových sáčcích uvnitř.

[Co je Rhodiola Rosea]

Rhodiola Rosea (také známý jako arktický kořen nebo zlatý kořen) je členem čeledi Crassulaceae, čeledi rostlin pocházejících z arktických oblastí východní Sibiře. Rhodiola rosea je široce rozšířena v arktických a horských oblastech po celé Evropě a Asii. Roste v nadmořských výškách 11 000 až 18 000 stop nad mořem.

Existuje mnoho studií na zvířatech a ve zkumavkách, které ukazují, že rhodiola má jak stimulační, tak sedativní účinek na centrální nervový systém; zvýšit fyzickou odolnost; zlepšuje funkci štítné žlázy, brzlíku a nadledvin; chrání nervový systém, srdce a játra; a má antioxidační a protirakovinné vlastnosti.

[Funkce]

1 Posílení imunity a oddálení stárnutí;

2 Odolávání záření a nádoru;

3 Reguluje nervový systém a metabolismus, účinně omezuje melancholické pocity a náladu a podporuje duševní stav;

4 Ochrana kardiovaskulárního systému, dilatace koronární tepny, prevence koronární arteriosklerózy a arytmie.

Stévie prospívá i škodí.
Po staletí používali indiáni Guarani z dnešní Brazílie a Paraguaye některé druhy stévie v jídle, zejména Stevia rebaudiana, kterou nazývali ka'a he'ê ("sladká tráva") jako sladidlo do maté a dalších léčivých čajů. k léčbě pálení žáhy a dalších nemocí. V poslední době se stévii jako sladidlu dostává obnovené pozornosti kvůli zvýšeným potřebám nízkosacharidových a nízkosacharidových diet. V Japonsku je široce používán jako sladidlo, v USA a Kanadě se používá jako potravinářská přísada. Lékařský výzkum také ukázal dobré výsledky pro použití stévie k léčbě obezity a hypertenze.

V roce 1931 francouzští chemici M. Bridel a R. Lavieille izolovali ze stévie glykosidy, které dávají stévii sladkou chuť. Extrakty, nazývané steviosidy a rebaudiosidy, se ukázaly být 250-300krát sladší než sacharóza. Pocit sladkosti u stévie nastává pomaleji než u běžného cukru, ale trvá déle. Zejména při vysokých koncentracích však může mít hořkou pachuť nebo zbytky lékořice. Stévie významně neovlivňuje množství glukózy v krvi a z tohoto důvodu je indikována pro diabetiky a jiné sacharidové diety.

Na začátku 70. let začali Japonci pěstovat stévii jako alternativu k umělým sladidlům, jako je cyklamát a sacharin, u kterých bylo podezření, že obsahují karcinogeny. Jako sladidla se obvykle používají listy rostliny, jejich vodný extrakt a izolované steviosidy. Komerční využití stévie v Japonsku pokračuje od roku 1977 a používá se v potravinářských výrobcích, nealkoholických nápojích a ve formě stolů. 40 % celkového trhu se stévií je v Japonsku – více než kdekoli jinde.

Dnes se stévie pěstuje a široce používá v potravinách ve východní Asii, včetně Číny (od roku 1984), Koreje, Tchaj-wanu, Thajska a Malajsie; lze ji nalézt také na Svatém Kryštofu a Nevisu, v Jižní Americe (Brazílie, Paraguay a Uruguay), v Izraeli, na Ukrajině a v jižním Rusku. Čína je největším vývozcem extraktu ze stévie – steviosidu.

V roce 1985 byla publikována vědecká studie, která uvádí, že steviol (název průmyslového derivátu pro steviosidy a rebaudiosidy, dvě složky stévie) je mutagen (tedy látka způsobující mutace) a v důsledku toho karcinogen. Závěr byl učiněn na základě studie jater laboratorních potkanů. Tato studie však byla kritizována na základě toho, že postup byl proveden způsobem, který by způsobil, že i destilovaná voda vypadala jako mutagenní. Další studie ukázaly protichůdné výsledky: některé pokusy na zvířatech prokázaly toxicitu a nepříznivé účinky extraktu, které identifikovaly stévii jako slabý mutagen; zatímco jiné experimenty určily, že jde o bezpečný produkt. Ačkoli nedávná vědecká práce přesvědčivě dospěla k závěru, že stévie je bezpečná, americké agentury pro bezpečnost potravin a léků (hlavně Food & Drug Administration nebo FDA) vyvolaly obavy z toxicity stévie na základě nedostatku definitivních výzkumných zjištění.

V roce 2006 provedla Světová zdravotnická organizace (WHO) komplexní hodnocení nedávných experimentálních studií na zvířatech a lidech se steviosidem a steviolem a dospěla k závěru: „Steviosidy a rebaudiosidy A jsou negenotoxické in vitro a in vivo, genotoxicita steviolu a některých jeho oxidačních činidel deriváty, vyjádřené v laboratorních podmínkách, nebyly v přirozených podmínkách detekovány“ (angl. „steviosid a rebaudiosid A nejsou genotoxické in vitro ani in vivo a že genotoxicita steviolu a některých jeho oxidačních derivátů in vitro není vyjádřena in vivo“ ). Zpráva také nenašla žádné důkazy o karcinogenitě. Zpráva dále uvádí: „Steviosid prokázal určité farmakologické účinky u pacientů s hypertenzí nebo diabetem typu 2“ a uvádí, že další výzkum by měl určit správné dávkování látky.

Na základě webu: https://www.neboleem.net/stevija.php

Několik úřadů potvrdilo bezpečnost stévie, včetně amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA), Health Canada a Společné organizace pro výživu a zemědělství Organizace spojených národů / Expertního výboru Světové zdravotnické organizace pro potraviny Aditiva (JECFA). Více se dozvíte na www.steviabenefits.org.